Amphitryon (1967)

Rôle: Pausiclès
La Comédie Française

Jacques apparaît dans le dernier quart de cette mise en scène. Il joue ici un rôle secondaire, ce que confirme d’ailleurs la brièveté de son dialogue.
Mais ce qui rend cette pièce différente et remarquable par rapport à ses autres apparitions, c’est qu’il ne porte enfin pas de costume-cravate, comme on a tant l’habitude de le voir. Une tunique romaine antique, un casque à crête, des ornements classiques et des couleurs contrastées mettent merveilleusement en valeur sa silhouette athlétique, qu’on peut enfin admirer dans toute sa splendeur. Ses bras ciselés mais toujours délicats, d’une blancheur de porcelaine ; ses longues mains aux doigts fins de pianiste ; ses cuisses sculptées à la romaine, ses genoux ronds et ses mollets gracieux aux chevilles élancées...
On dirait une statue vivante, digne d’orner le panthéon !

Une autre question que l’on peut se poser est celle de l’épilation. Dans la Rome et la Grèce antiques, il était tout à fait courant que les hommes s’épilent le corps, non seulement pour se rapprocher de l’idéal de beauté classique, mais aussi pour des raisons d’hygiène et d’esthétique. J’ai justement remarqué que la peau des comédiens, y compris celle de Jacques, semble très douce et sans trace de pilosité. Il est donc possible que cela ait été exigé pour plus d’authenticité visuelle.
Mais d’un autre côté, il s’agit d’un enregistrement en noir et blanc — les éclairages très puissants et les contrastes extrêmes, typiques du cinéma des années 60, pouvaient lisser visuellement n’importe quelle irrégularité.
Malgré cela, je suis convaincue que dans les plans rapprochés, Jacques a vraiment incarné l’idéal corporel de l’homme antique.

Jacques se objevuje v poslední čtvrtině této inscenace. Figuruje pouze jako podpůrný herec, o tom svědčí i délka jeho dialogu. Čím je však tato inscenace jiná a pozoruhodná než jeho ostatní role, je fakt, že se zde ukazuje konečně v něčem jiném než v obleku, jak ho můžeme nejčastěji znát. Antická římská tunika, helma s typickou chocholkou, starověké dekorace na kostýmu a kontrastní barvy dávají krásně vyniknout jeho atletické postavě, kterou zde konečně můžeme obdivovat v plné kráse. Jeho rýsované ale stále jemné porcelánově bledé paže, krásné dlouhé ruce s jemnými prsty klavíristy, římsky formovaná stehna, kulatá kolena a něžná lýtka se štíhlými kotníky. Jen do sochy vytesat a ozdobit jím pantheon!
Otázkou rovněž zůstává, zda si herci pro tuto inscenaci holili nohy a paže. Ve starověkém Římě a Řecku totiž bylo naprosto běžné, že si i muži holili tělo pro to, aby dosáhli nejen ideálu antické krásy, ale rovněž z důvodu hygieny a estetiky. Všimla jsem si právě, že i pleť herců, včetně Jacquesa, je v této inscenaci velmi jemná, bez jakékoliv struktury chlupů, je proto dost možné, že to měli nařízeno, aby zachytili autenticitu antiky, na druhou stranu, jedná se o černobílý záznam, kdy herci mohli být záměrně přesvícení a důraz kladen na vysoké kontrasty, jak tomu bylo ve filmové technice 60. let u černobílých snímků, ty by potom opticky zahladily jakékoliv nedokonalosti. Přesto si však myslím, že na bližších záběrech šel Jacques skutečně do autentické podoby a krásy těla antického muže.