Fedora (1978)

Rôle: François, valet de chambre de la Comtesse (Fedora)

L’un de mes films préférés avec Jacques, personnellement. Je ne saurais même pas dire combien de fois je l’ai déjà vu. François est encore une fois un homme de l’ombre, mais celui qui, comme moi, le remarque, ne l’oubliera jamais. C’est un serviteur d’une loyauté absolue. Au premier abord, il paraît strict, distant, mais avec un calme contenu. Il ne tolère pas qu’on fume pendant les funérailles de Fedora, ni que quelqu’un pose ses pieds sur un fauteuil – preuve de sa rigueur. Il est toujours impeccablement vêtu, discret, élégant, avec une attitude mesurée et soignée.
En anglais, son doux accent français – ou plutôt belge – transparaît sans qu’il ne puisse le cacher, ce qui adoucit sa voix et lui confère un charme mélancolique unique.
François donne l’impression d’un homme profondément réservé, qui cherche à satisfaire la comtesse en tout. Il ne parle pratiquement que de manière formelle, soit aux autres domestiques, soit à la comtesse. Il préfère écouter plutôt que s’imposer. Mais je suis persuadée que derrière ce silence se cachent mille pensées, des observations, des peurs, des espoirs... et une certaine soif d’amour. Et souvent, dans un personnage secondaire aussi silencieux que perfectionniste, se cache bien plus de richesse intérieure que dans le cœur des protagonistes qui crient leurs émotions à l’écran mais manquent de profondeur.
Jacques excellait dans ces rôles dits secondaires, qui, une fois découverts, restent à jamais gravés dans le cœur. Un vrai maître.

Jeden z mých osobně nejoblíbenějších filmů s Jacquesem. Ani nedovedu spočítat, kolikrát už jsem ho viděla. Francois je opět muž v pozadí, ale ten, kdo si ho všimne jako já, už na něj nezapomene. Je to vysoce oddaný služebník. Na první pohled působí dost přísně, odtažitě, ale až s decentním klidem. O tom svědčí, jak nestrpí, aby někdo kouřil na pohřbu Fedory či měl nohy na křesle. Je vždy dokonale upravený, nenápadný, uhlazený, s pečlivým vystupováním. V angličtině nikdy nezapře jemný francouzský (respektive belgický) přízvuk, který jeho mluvu změkčuje a dává mu zvláštní melancholický půvab.
Francois působí jako hluboce uzavřený muž, který se snaží zavděčit paní hraběnce ve všem. Mluví prakticky jen formálně a to buďto k ostatním sluhům nebo k paní hraběnce. Raději poslouchá, než aby se prosazoval. Ale já se vsadím, že za tím tichem je plno vnitřních myšlenek, pozorování, obav, nadějí a jakési touhy po lásce. A ve vedlejší postavě takového mlčícího ale důsledného perfekcionisty se častokrát schovává víc než v srdcích hlavních postav, které řvou emocemi na obrazovce, ale nemají hloubku. A Jacques byl ve ztvárňování vedlejších rolí, které ale navěky zůstanou v srdci, když je člověk objeví, mistr.